30.07.2017 Ford Challenge Prague

Sdílení

Můj největší závod roku je tady. Na konci roku 2016 jsem se přihlásil na svůj první 1/2 IM. Teda aspoň jsem si to myslel, nakonec jsem zvládnul sehnat startovné i na pardubického Czechmana, takže Ford Challenge Prague byl mým druhým závodem na středních distancích. Czechman byl velice krutou premiérou, běžeckou tratí jsem se neuvěřitelně protrápil a výsledný čas tomu odpovídal. Na Challenge Prague jsem se také nijak zvlášť nepřipravoval, v sezóně taky dotrénovat vytrvalost jaksi nemá smysl. Rozhodně jsem si přál vylepšit chuť a i cíl byl ambiciózní, prolomit pětihodinovou hranici. Týden před závodem se mi docela podařil hornopočernický triatlon na téměř olympijských distancích. Jo, kdyby to bylo tak jednoduché, jen si prostě vynásobit čas dvakrát 🙂 . Předpověď byla celý týden příznivá, mělo sice foukat, ale polojasno a teploty kolem 24 °C. Na závod jsem se rozhodl připravit věci už ve čtvrtek večer, protože holčičky byly u babičky a tudíž nehrozilo "roztahání" věcí po celém bytě. 

Protože jsem vůbec netušil, jak je silný proud ve Vltavě, rozhodl jsem se v pátek zajet na Střelecký ostrov a vyzkoušet si to na nečisto. Obeplaval jsem celý ostrov, což bylo cca 1 km. Sice se mi nechtělo namáčet neopren, ale Vltava není žádný pískáč a ve vodě jsem byl za gumu rád. Vůbec mi nepřišlo, že první polovinu plavu proti proudu ani že je zbytek po proudu. Což byla dobrá zpráva, že tam druhý den nebudu někde kmitat rukama na místě a neposunu se ani o píď. Po doplavání jsem chtěl ještě počkat na "Pasta party", ale sušení neoprenu mělo přednost, takže jsem jel radši domů.

Den D byl tady. Nemohl jsem v pátek usnout, takže jsem šel pozdě v noci a ráno se zase probudil ještě dřív než normálně. Jo, předstartovní nervozita mě neopouští ani ve vyšším závodnickém věku. Opakovaně jsem si zkontroloval, že mám všechno a zabalil si všechny krámy do tašky. Nechtěl jsem jet autem do centra, metro bylo dneska mým dopravním prostředkem. Vyjel jsem trošku dřív, abych stihnul cyklo a běžeckou část ranního TryAthlonu na desetinových tratích plného IM (0,38 x 18 x 4,2 km). Jo, hezky se na to dívalo, když tam dřeli ostatní a já byl jako divák. Každopádně už ráno bylo jasné, že předpověď po celý týden kecala a realita bude o poznání teplejší a více podobná Czechmanovi. Z oddílu jsme byli na závodě hned tři, Jirka Nagy, Martin Andrš a já. Poslední hodinku do startu jsem si proflákal na dece na Střeleckém ostrově, vůbec mi nepřišlo, že mě čeká nefalšovaných 5 hodin zábavy. To byl ostatně můj cíl pro dnešní den.

Díky předchozím závodům jsem se už nebál hromadných startů ve vodě. Už docela dokážu odhadnout kam se postavit, abych nebránil rychlým plavcům a zároveň abych nebyl mezi výletními prsaři. Startovalo se na etapy, nejdříve Elite skupina muži, následně ženy a už jsme na start šli všichni chlapi. Start se trošku protáhl, protože se někteří nedočkavci nedokázali srovnat za pomyslnou startovní čáru. Startovní klakson ale nakonec zazněl a už se celá ta masa valila vpřed. Poučen z předchozích závodů plavu prvních pár stovek metrů ve vyšším tempu, abych se vyhnul hromadě facek a kopanců. Pak se to zklidní a celý ten vláček plavců se hezky natáhne. Plavalo se mi dobře, ale vůbec mě nenapadlo při plavání obdivovat krásy matičky Prahy, na to jsem pomyšlení neměl. Z vody jsem vylézal v první třetině startovního pole. Čas byl podle hodinek slušný. Pořadatelé natáhli plaveckou trať trošku kratší, možná aby kompenzovali delší přeběhy v rámci depa.

Neopren už ze sebe dokážu dostat docela rychle, u tašek s věcmi (pod mostem) na cyklistickou část jsem byl do půl pasu a během chvíle jsem měl gumu dole. Podle času jsem měl přechod v depu docela slušný. Nasadil jsem si číslo, helmu na hlavu. Boty jsem si vzal do ruky, běželo by se mi v nich špatně, lepší bylo je nasadit až u kola. Z pod mostu se muselo vyběhnout po schodech na most Legií. To jsme se dostali zhruba do půlky mostu. Následoval běh až k Národnímu divadlu na druhý konec mostu, kde byl vlez do cyklistického depa. Kolo jsem měl skoro až na druhé straně, takže následoval úprk po mostu zase zpátky na druhou stranu. U kola jsem nasadil boty a už s kolem jsem doběhl na konec mostu. Tam už stačilo jen naskočit na kolo a vyrazit vstříc 90ti kilometrům na kole.

Cyklistická část se jela na dva okruhy po Strakonické do Zbraslavi, kde se přejel most na druhou stranu, pokračovalo se do Vraného a zpět. Následoval výjezd do kopce na Dolní Břežany (jo, jsou z pohledu od Vltavy na kopci 🙂 ), zpátky z kopce do Zbraslavi, ještě malý okruh ve Zbraslavi a opět po Strakonické zpět na Smíchov. Poučen z předchozího závodu jsem se snažil svědomitě doplňovat tekutiny. První okruh jsem držel průměr cca 34 km/h. Při výjezdu do Dolních Břežan mě ale začaly tahat svaly na zadní straně stehen a bylo mi jasné, že toto tempo nevydržím po celý závod. Navíc když mám ještě běžet půl maraton. Proto jsem si zvolnil a snažil se držet tepovou frekvenci na přijatelných 150ti tepech za minutu. Druhý okruh tak byl o něco pomalejší a průměr mi klesl. I tak z toho byl čas pod 2:40 h. Před dojezdem do depa jsem se snažil trošku rozpohybovat nohy a jet vyšší otáčky.

Normálně při příjezdu do depa seskakuji v plné rychlosti, ale tady mi to nepřišlo tak podstatné, těch pár ušetřených sekund výsledek nedělá. Přechod do běžecké části opět znamenal přeběhnout celý most. Uprostřed mostu jsem odložil kolo na své místo a běžel k Národnímu divadlu pro tašku s běžeckými věcmi. Rychle jsem se přezul, strčil helmu do tašky, nasadil čepici a pelášil vstříc závěrečnému běhu.

Hned na prvních metrech mi ale bylo jasné, že ani dneska to nebude úplně bezproblémový běh. Evidentně ještě nedokážu odhadnout tempo na kole, o pitném a stravovacím režimu ani nemluvě. Tepová frekvence mi po prvních pár stovkách metrů vyskočila extrémně vysoko a tak mi nezbývalo než postupně zvolňovat. Tepovou frekvenci jsem se snažil držet na 160ti tepech za minutu. Po bitvě je každý generál, ale s odstupem času je mi jasné, že jsem měl při běhu výrazně více pít. Na občerstvovačkách jsem se snažil hlavně chladit a lít si studenou vodu na hlavu. Vodu a ionťák do sebe jsem neřešil. První kolo ze čtyř to bylo ještě fajn, ale s každým dalším kolem se mi sen o pokoření hranice 5 hodin vzdaloval a především poslední běžecké kolo bylo skutečně na morálku. Hlava mě neustále přesvědčovala, že bych si neměl to tělo tak týrat a radši mám zvolnit. Ale nechtěl jsem se zastavovat, protože jsem se bál, že bych se už nerozběhl. Chytaly mě křeče do zadní strany stehen a přidaly se i křeče v lýtkách. Ty byly obzvláště nepříjemné. Pořád jsem čekal, kdy mě chytnou a já si rozbiju čumák o asfalt.

V cíli z toho byl čas cca 5:06 h a umístění v první třetině startovního pole. Ve své kategorii 38.místo. Byl jsem totálně dehydrovaný a na nohách mě chytaly křeče a pořád se mi dělaly boule. Nejlepší tak byla pozice vsedě. Snažil jsem se do sebe natlačit nějaké jídlo, ale žaludek odmítal cokoliv, tekutiny jakbysmet. Hodinu jsem tam tak posedával, než jsem se odhodlal vyrazit metrem domů. Celou cestu mi bylo pod psa. Cesta z metra na kole domů se mi začala jevit jako nereálná. Zavolal jsem tak Haničce, aby pro mě i s holčičkama přijela. Co bych dělal, kdyby nebyli doma, netuším. Asi bych se plahočil k bytu pěšky. Doma mi tělo přepnulo na automat a první cesta vedla na záchod, kde mi žaludek vypověděl službu. Po půlnoci jsem se srovnal a dokázal do sebe dostat dva litry vody a i něco k jídlu. Usnul jsem až v půl čtvrté ráno. Navíc s pekelným budíčkem v šest od Anetky.

No je mi jasné, že budu muset trošku přidat v tréninku na kole a i víc zapracovat na vytrvalosti. 10 km v rámci triatlonu už zvládám dobře, delší tratě mi zatím moc nejdou. Ale ono se to poddá, nakonec mám na to zase celý podzim a zimu 🙂 . V roce 2018 bych si mohl dát nějaký maraton. A fyzicky se připravit na plný IM.

Výsledky vše (xls)
Výsledky muži/ženy (pdf)
Výsledky kategorie (pdf)

Fotogalerie

Video od brášky s plácnutím 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..